1️⃣. DEN - PYŠELSKÁ OBORA

Jak říká prastará legedna, objevená v kronice Datlíkova Hnízda, zanechal Pán z Dubé tuto, téměř 700 let starou, poslední vůli a poselství:
𝔍á, 𝔠𝔱𝔦𝔥𝔬𝔡𝔫ý 𝔭á𝔫 𝔷 𝔇𝔲𝔟é, 𝔳𝔩𝔞𝔰𝔱𝔫í 𝔯𝔲𝔨𝔬𝔲, 𝔬𝔡𝔨𝔞𝔷𝔲𝔧𝔦 𝔗𝔬𝔟ě, 𝔡𝔲š𝔢 č𝔦𝔰𝔱á 𝔞 𝔩𝔞𝔰𝔨á𝔳á, 𝔱𝔬𝔱𝔬 𝔭𝔬𝔰𝔢𝔩𝔰𝔱𝔳í. 𝔍𝔢𝔫 𝔗𝔶 𝔰𝔪íš 𝔫𝔞𝔧í𝔱 𝔪ů𝔧 𝔬𝔡𝔨𝔞𝔷 𝔞 𝔷í𝔰𝔨𝔞𝔱 𝔪é 𝔡ě𝔡𝔦𝔠𝔱𝔳í.
𝔙á𝔩𝔨𝔬𝔲 𝔨𝔯𝔞𝔧 𝔷𝔪í𝔱𝔞𝔧í𝔠í 𝔰𝔢 𝔡𝔬𝔫𝔲𝔱𝔦𝔩 𝔪ě 𝔲𝔨𝔯ý𝔱𝔦 𝔟𝔬𝔥𝔞𝔱𝔰𝔱𝔳í 𝔪é 𝔳š𝔢𝔩𝔦𝔨é - 𝔱𝔯𝔲𝔥𝔩𝔦𝔠𝔢 𝔰𝔢 𝔷𝔩𝔞𝔱𝔢𝔪, 𝔨𝔫𝔦𝔥𝔶 𝔦 𝔨𝔯𝔬𝔫𝔦𝔨𝔶, 𝔞𝔟𝔶 𝔡𝔬 𝔯𝔲𝔨𝔬𝔲 𝔫𝔦č𝔦𝔳ý𝔠𝔥 𝔷𝔩𝔬řá𝔡ů 𝔫𝔢𝔭𝔞𝔡𝔩𝔶. 𝔄𝔟𝔶 𝔳š𝔞𝔨 𝔭𝔬𝔨𝔩𝔞𝔡 𝔱𝔢𝔫 𝔫𝔢𝔲𝔭𝔞𝔡𝔩 𝔳 𝔷𝔞𝔭𝔬𝔪𝔫ě𝔫í, 𝔯𝔬𝔷𝔱𝔯𝔥𝔞𝔩 𝔧𝔰𝔢𝔪 𝔪𝔞𝔭𝔲 𝔨 𝔫ě𝔪𝔲 𝔫𝔞 𝔫ě𝔨𝔬𝔩𝔦𝔨 𝔨𝔲𝔰ů 𝔞 𝔱𝔶 𝔰𝔳ěř𝔦𝔩 𝔧𝔰𝔢𝔪 𝔰𝔳ý𝔪 𝔫𝔢𝔧𝔳ě𝔯𝔫ě𝔧ší𝔪 𝔭řá𝔱𝔢𝔩ů𝔪, 𝔯𝔶𝔱ířů𝔪 𝔞 𝔪𝔬𝔲𝔡𝔯ý𝔪 ž𝔢𝔫á𝔪 𝔷 𝔳𝔢𝔰𝔫𝔦𝔠, 𝔨𝔱𝔢ří 𝔧𝔢 𝔲𝔨𝔯𝔶𝔩𝔦 𝔡𝔬 𝔰𝔨𝔯ýší, 𝔧𝔢ž 𝔡𝔬𝔨áž𝔢 𝔬𝔡𝔥𝔞𝔩𝔦𝔱 𝔧𝔢𝔫 𝔱𝔢𝔫, 𝔨𝔡𝔬 𝔪á 𝔟𝔶𝔰𝔱𝔯é 𝔬č𝔦, 𝔯𝔶𝔠𝔥𝔩é 𝔫𝔬𝔥𝔶 𝔞 𝔬𝔡𝔳𝔞𝔥𝔲.
𝔄 𝔱𝔞𝔨é 𝔭ě𝔱𝔦 𝔷á𝔪𝔨𝔶 𝔱𝔯𝔲𝔥𝔩𝔲 𝔬𝔭𝔞𝔱ř𝔦𝔱𝔦 𝔧𝔰𝔢𝔪 𝔫𝔢𝔠𝔥𝔞𝔩, 𝔞𝔟𝔶 𝔭𝔬𝔨𝔩𝔞𝔡 𝔭𝔬𝔲𝔷𝔢 𝔰𝔭𝔬𝔩𝔢č𝔫ě 𝔬𝔱𝔢𝔳ří𝔱𝔦 𝔪𝔬𝔥𝔩𝔦 𝔞 𝔨𝔩íč𝔢 𝔬𝔡 𝔱ě𝔠𝔥 𝔷á𝔪𝔨ů 𝔨𝔞ž𝔡ý 𝔫𝔞 𝔰𝔳é𝔪 𝔭𝔞𝔫𝔰𝔱𝔳í 𝔰𝔨𝔯𝔶𝔩.
ℌ𝔬𝔡𝔫ě 𝔬𝔡𝔳𝔞𝔥𝔶 𝔞 𝔡ů𝔳𝔱𝔦𝔭𝔲 𝔱ř𝔢𝔟𝔞 𝔟𝔲𝔡𝔢 𝔞 ú𝔨𝔬𝔩 𝔱𝔬 𝔫𝔢𝔩𝔢𝔥𝔨ý. 𝔙š𝔞𝔨 𝔳ěří𝔪 𝔗𝔦, 𝔡𝔲š𝔢 𝔟𝔢𝔷𝔢𝔩𝔰𝔱𝔫á, ž𝔢 𝔡𝔬𝔨áž𝔢š 𝔱𝔬, 𝔠𝔬 𝔧𝔦𝔫ý𝔪 𝔭ř𝔢𝔡 𝔗𝔢𝔟𝔬𝔲 𝔰𝔢 𝔫𝔢𝔭𝔬𝔡𝔞ř𝔦𝔩𝔬.
Vydali jsme se tedy dnes do prvního z míst, kde žil a hospodařil první z jeho přátel - kolem zámečku na Vysoké Lhotě do Pyšelské obory. Abychom nezabloudili, vytvořili jsme po cestě na stromy rytíře a bajné tvory, kteří navíc strážili naši cestu. Nejednou projel kolem cizinec na bujném kolooři. Báli jsme se, že nalezne vše dříve, než my. Naštěstí jen my jsme měli tajný pergamen s poslední vůlí Pána z Dubé, tak oči cizincovy zůstaly bez zájmu o naši věc, jen cestu sjízdnou pro kolooře hledaly. U Pyšelského rybníka Prádlo, vyklenula se nad jeho hladinou Orlí hora. Až po chvíli si jeden z nás všiml podivného vzkazu v jejím upatí. "...A mapa zjeví se, až 13 párů nohou přejdou přes vrchol Orlí hory." I stalo se! Všichni svým odvážným traverzem po nebezpečných a kluzkých stěnách hor odemkli dávné kouzlo a mapa se zjevila naším očím. Byla ji však jen část a k pokladu nás sama nezavede.
Když jsme na zpáteční cestě lesem míjeli námi vytvořené značky na stromech, tu zalesklo se cosi v hlavě rytíře nejvzdálenějšího. Klíč! Kde se tam vzal? Kdo ho tam dal? To už nejspíš nikdy nezjistíme. Jen jedním jsme si jisti. Je to jeden z hledaných klíčů k pokladu....

2️⃣. DEN - STARÁ DUBÁ

"A kde je další mapa? Kam dneska pojedeme? Dneska už najdeme ten poklad?" zněly již od ranního příchodu nedočkavě děti. Slunce se vyhouplo nad střechu sousedního domu a ozářilo celý náš venkovní ateliér, kde se jsme se společně všichni připravovali na další dobrodružnou výpravu.
Motoráček nás dovezl do Hvězdonic, odkud jsme rozvážným krokem vyšli vstříc dalšímu hledání, hrám, tajemným vzkazům a znamením. Řeka se líně vlnila ve svém korytě a do obnažených kamenů se opíralo ještě slabé ranní slunce. V porostu vysokých netýkavek vypadaly děti jako skřítci. Po chvilce chůze (a dvou zastávkách na svačinu) se před námi objevila zřícenina starého hospodářského města Odrance, podhradí hradu Stará Dubá. Ve stínu staletých stromů a rozvalin, nedaleko Dubského potoka, uprostřed dávno vyhaslého ohniště, jako bílé pírko na černé hlíně zazářil kousíček starého pergamenu. Byla na něm sotva čitelná slova "...bez vody....klíč....hráz". Chytré hlavičky zanedlouho vymyslely, že musíme zastavit vodu, abychom našli klíč....Je to tak? Zkusíme to a uvidíme! A tak se pracovalo, domlouvalo, přemýšlelo a koumalo, pochybovalo i přesvědčovalo a za nedlouho byly v říčním korytě dvě pevné hráze. A sílu svalů vyměnili jsme za bystrý zrak. "Klíč!!!! Je tam! Támhle, támhle...jó!!!"
A v přívalu euforie kořeněné fantazií, v troskách zaniklého hradiska, ožila před námi historie toho místa a my v těch představách putovali dále podél klikatící se řeky. Vzpomínali jsme, co jsem četli v kronice Datlíkova Hnízda, ve které kronikář Datlovous zapsal, cituji "...od hradu, severozápadně, na jedenácté hodině, ve vzdálenosti 1500 loktů letu ptáka, když všechna dvojčata z lesa vyvedete, jedináček mapu přinese...." a symbol smrku vedle textu namaloval. Jen jediný takový les tímto směrem jsme cestou objevili. Ač zdá se to neuvěřitelné, děti odhalily význam těch slov! Dvojice obrázků stejných v lese našly, z něj odnesly, až zůstal ten poslední jedináček - s mapou! A skvělé na tom bylo, a není pochyb o tom, že proto se věc podařila, že si navzájem v hledání pomáhaly!
Po dobrém obědě u vzdáleného bratrance kormorána a kýženém ochlazení v průzračné vodě, se úspěšná, unavená, ale šťastná výprava vydala na cestu domů....

3️⃣. DEN - ČERČANSKÝ CHLUM

V dávných dobách žil v chlumském lese Pán z Chlumu. No, on to vlastně nebyl urozený pán, spíše hajný, strážce lesa, ale velmi dobrý přítel Pána z Dubé. Považoval proto za čest, když mu vrchnost svěřila tak důležitý úkol, jako je úschova části mapy a klíče.
V kronice je zaznamenáno podivné poselství. " 𝕂𝕠𝕥𝕝í𝕜 𝕓𝕦𝕓𝕝á, 𝕡𝕝𝕒𝕞𝕖𝕟 𝕙ř𝕖𝕛𝕖, 𝕞𝕠𝕔𝕟é 𝕜𝕠𝕦𝕫𝕝𝕠, 𝕒ť 𝕤𝕖 𝕕ě𝕛𝕖. 𝔸ť 𝕤𝕖 𝕞𝕒𝕡𝕒 𝕠𝕓𝕛𝕖𝕧í, š𝕖𝕕ý 𝕕ý𝕞 𝕟á𝕞 𝕟𝕒𝕡𝕠𝕧í " Okraj stránky v kronice je lemovaný podivnými znaky ..-//-/.-././--/.--./.-// a symboly ---> 🎵.
V záři ranního slunce v dychtivé touze nalézt i tentokrát pravdu, hbitě vyrážíme vstříc neznámému. Doufáme, jako vždy, že naše bystré oči a intuice nás opět povedou tou správnou cestou. V blízkosti tůňky se v bezvětří pohnul orobinec, aby upoutal naši pozornost. Na zemi v jeho stínu ležela obrovská šipka, velmi podobná té z kroniky. Byla složená z kůry a větví. Každým dalším krokem v jejím směru naše odhodlání rostlo. Za pár chvil nás spolkl hustý les a my, vydaní napospas jeho nástrahám, hledali jsme ukryté stopy, další směrovky a nápovědy. Strmé stoupání neodradilo naše kroky. Posilněni vydatnou krmí došli jsme zanedlouho na rozlehlou louku. Ve vysoké trávě se ztratila dávná stopa a zoufalství, že je vše ztraceno, postupně začalo převládat mezi většinou z nás. Stanuli jsme ve stínu starého dubu. Jazyky všech utichly, snad proto, že již zbytečné bylo cokoli dodávat. V nastalém tichu dolehl k nám tenoulinký zvuk..."Je to vlak? Ne, to je auto...Ne, to zní jako meluzína....Odkud to jde?" Jen šustění trávy pod našima nohama bylo hlasitější než náš dech. Nenápadně jsme se snažili přiblížit k onomu místu. Čím blíže jsme byli, tím byl zvuk hlasitější. Po pár metrech jsme došli k úzké pěšince, vyšlapané v trávě, která směřovala do lesa. Zvuk utichl. Vydali jsme se po cestičce. Na jejím konci, za porostem vysokých kopřiv, které strážily vstup do lesa, bylo zvláštní místo. Ohniště a vedle něj připravené věci k vaření...Vůbec ničemu jsme nerozuměli. Proč nás hudba zavedla právě na toto místo?
Les voněl po jehličí a spolu se zurčícím potůčkem nás vyzýval k zamyšlení. Tu napadlo nás znovu si přečíst záznam v kronice....najednou vše začínalo dávat smysl. Jako když blesk projede nebem a ve vteřině odhalí celou krajinu. Ty podivné znaky na okraji stránky, to byla šifra známá jako morseovka. V textu stojí "U TREMPA". V mapách toto místo označené není, ale místní si předávají mezi sebou jeho název, jako by nemělo být zapomenuto. Ano! Tady jsme správně! Musíme uvařit jídlo v kotlíku na ohni a přitom sledovat, kam bude směřovat dým ohně. Až poslední sousto pokrmu bude spolknuto, mapa se objeví! A všichni spojili své síly. Krájeli, loupali, míchali, přikládali, až bylo hotovo. Jednohlasně s tajemným přídechem v hlase přečetli jsme zaříkávadlo z kroniky. Šedý dým se rozplynul v úžlabí rokle zaniklého potoka. Tam je třeba hledat! Byla tam! V kořeni starého stromu! Omámeni radostí, ani jsme nevnímali, že nad námi přeletěl krkavec...jeho hlas byl nezvykle silný, jako by seděl na větvi blízkého stromu..."krá-ko-rá, krá-ko-rá"...až později nám došel význam toho znamení. Vypravili jsme se totiž s magnetem lovit poklady z vody a úplnou náhodou jsme z potoka vytáhli KLÍČ! Byl to pro nás obrovský šok, protože na klíč jsme dočista zapomněli! To krkravec se nám snažil napovědět, když, řečí jeho vlastní, nám napovídal morsevkou písmenko K jako klíč....

4️⃣. DEN - HRAD ZLENICE

Bylo dočista jasné, že dnešní putování bude vyžadovat především naši odvahu. Čekaly nás hluboké lesy, strmé kopce a stezky, tajné chodby a skrýše, odvaha nepodlehnout mamonářství a možná i strašidláááá.... ááááá....
V kronice Datlíkova hnízda vyobrazil Datlovous Pána Dubu, jehož kořeny prý mají hlídat další část mapy. Ten nachází se na hradu Zlenice či v jeho blízkém okolí. Podmračená obloha dnes dokreslovala tajemný nádech dnešního úkolu. Z okýnka vlaku sledovali jsme tok řeky Sázavy, než se ztratil z dohledu ve Čtyřkolech. Tam jsme také vystoupili. Věděli jsme, že řeka nás dovede k hradu...Trosky toho manství ukrývají se v lese nad řekou. Naše bystré oči kalily se potem, když šplhali jsme po strmé, úzké cestičce k hlavní věži. Našlapovali jsme zlehka přes kořeny starých dubů a kameny z rozpadlých hradeb. Kde jen může být, Pán Dubu, jehož kořeny vypadají jako vousy moudrého starce? "Vzhůru! Musíme ještě výš...!" V nejzazším místě hradu, kam jen noha člověka může dojít, stál ten staletý velikán. Byl chráněn hradem a sám chránil hrad. Jeho kořeny proplétaly se s kameny hradeb. Byli spojeni. Uprostřed, v srdci toho stromu, skrýval se další kousek mapy. Nechtělo se nám opouštět to místo. Vycházela z něj příjemná energie, která člověka ukolébá, uvolní a osvěží...
Však museli jsme pokračovat dále. V kronice stojí, že mezi zlenickým hradem a Senohraby nachází se tajná chodba, v níž oči vlka střeží klíč. Bludné kořeny stěžovaly naši cestu. Únava se začala projevovat, avšak naše odhodlání zahnalo všechny chmurné myšlenky...a také pocit, že nejsme sami. Jsme tu spolu. Skvělý tým, kde jeden druhého podpoří a podrží.
Kousek dál za hradem v lese objevili jsme vchod do tajné chodby. Pomohla nám nedávná velká voda, která strhla nálety rostlin a vrstvy hlíny. Otvor připomínal mohutná otevřená ústa divé šelmy. Byl tak tmavý se silným, ledovým dechem. Ticho bylo zlověstné. Kdo první odváží se v ústrety vlčím očím, aby získal klíč? Odvážní se našli! A skupinka po skupince postupně prošla dlouhou chodbou, hledajíce oči vlka, jež klíč střeží. Tři páry očí hlídalo tajemné schránky. Každý kdo klíč hledal, směl pouze jednu z nich odnésti. To byla naše výhoda. Bylo nás dost na to, abychom mohli odnést všechny! Víme totiž, že kdokoli z nás klíč najde, s ostatními se podělí...protože, jak psal v odkazu sám Pán z Dubé, "jen duše čistá a bezelstná smí poklad nalézti"...Inu, máme další klíč!

5️⃣. DEN - TVRZIŠTĚ MRAČ

To jsme tedy netušili, že pán z mračské tvrze byl takový šprýmař! Možná, kdyby se nenarodil v urozené rodině, byl by se stal královským šaškem 🃏 Náš poslední úkol nevyžadoval ani tolik odvah, ani bystrých očí, jako hravou povahu, veselost a smysl pro humor. Barevné kartičky s obrázky rozházené jen tak kolem jeho panství vypovídají o lehkovážné povaze a přístupu ke svěřenému úkolu. Je až s podivem, že po staletí zůstaly nápovědy nedotčené. Inu, ne vždy je nutné vše dokonale ukrýt, detailně naplánovat a lámat si hlavu nad šiframi. Ó, jak jsme se nasmáli, když jsme skládali text nápovědy. Dokonce jsem zkoušeli číst slova pozpátku, jestli bude vzkaz dávat smysl a vznikaly opravdu legrační výrazy. Nakonec nás napadlo, použít z každého slova první písmenko a cesta ke klíči byla jasná...KLÍČ JE POD PRVNÍM SCHODEM! Byl tam společně s rolničkou na železném kruhu, která připomínala veselou povahu majitele.
Nevíme, zdali i to, že v kronice chyběl list s číslem MCII, bylo dílem pána z Mrače, ale je to uvěřitelné. Při prvním letmém pohledu na čísla stránek a zjištění, že tato konkrétní chybí, počala nás jímat panika. Ne, to ne! Teď to nemůžeme vzdát! Už jsme tak blízko... Přední předsádka kroniky byla podivně zkroucená. Po odlepení horního pravého rohu se mezi předsádkou a deskou knihy objevil malý útržek papíru. Dle čitelného čísla bylo zřejmé, že se jedná o fragment chybějí stránky, kterou někdo záměrně odstranil. Na zašlém pergamenu bylo vyobrazeno několik symbolů. Ten největší z nich připomínal čtyřlístek, od něj vpravo dole byly zakresleny oči a vlevo ikona polohy. Ano, jistě Vás to také napadlo...musíme hledat (oči) symbol čtyřlístku, který nás dovede k mapě. Prošli jsme okolí tvrziště, sklepení, přilehlé louky, lesy, stavení...co vlastně hledáme? Bude symbol vyrytý do dřeva, vytesaný v kameni, vyskládaný z rostoucích stromů, vyobrazený ve štítu domu, na sloupu u cesty, na stromě v lese? Naše oči nepřestaly hledat.
Znaveni dlouhou cestou, doputovali jsme k mračské krčmě, kde jsme pokrmem ze svíček hladová břicha naplnili. Snad díky tomu rozžehnul se i náš zrak a, jak tomu bývá, že to, co hledáme, pro oči nevidíme, objevil se symbol, díky jasném zraku, náhle před námi.
Poslední dílek mapy zapadá do celku! Kam? Kde? Kudy? Nedočkavě jsme hledali v mapě.
Když jsme vystoupili na čerčanském nádraží a vydali se cestou vzhůru, tentokrát nám kopec k Datlíkovu Hnízdu nepřipadal tak příkrý, náročný a nohyrozbolující....POKLAD...někde tam je...čeká na nás...budou tam drahokamy, zlato, mince?
Ve stínu opravené zvoničky ležely dvě truhly omotané silným zrezivělým řetězem. S chvějícíma se rukama zkoušíme klíč po klíči a jak postupně povoluje sevření zámků, je naše dychtivost čím dál tím větší. Zrezivělé zámky nechtějí povolit, někteří z nás nedočkavostí jen hoří a hbitým slovem kamarády popohání.
Zlaté mince a stříbrné cihličky lesknou se v chabém světle odpoledního slunce a oslňují náš zrak, jako by samo slunce v truhle bylo ukryté. Přívěsky se symbolem dubu (od Pána z Dubé) a vzácné šperky ve tvaru klíčů zanedlouho ozdobily naše šíje a oděvy.
Tak končí naše dobrodružství. Tak poklad Pána z Dubé světlo světa opět spatřil. Do kroniky Datlíkova Hnízda nechť zaznamenáno jest, kdo objevil to bohatství a jak s ním naložil. Ať ku prospěchu a blahu slouží, jak přál si PÁN Z DUBÉ!